Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Holly Půlnoční měsíc - archeoložka

Oslavila jsem 9 měsíců a opět vyrostla, měřím už 59 cm.

Každý den trochu trénujem poslušnost, docela mi to jde. Nesnáším povel lehni, to je děsná nuda, zvlášť, když mám zůstat na místě. Miluju povel aport a při povelu štěkej, svědomitě mlčím.  Když u toho mohu lítat, štěknu. Chůze a obraty by prý docela šly. Přivolání mám luxusní kdekoliv.  To víte, jsem tu teprve dva měsíce a žádný učený z nebe nespadl. Do kotce nebo do výběhu už letím na pouhý posuněk.  Taky v hlídání jsem se zlepšila, už hlásím i cizí auta na dvoře.

Taky jsem málem sežrala strejdu Káju. Přijel si pro pytel. Nejdřív jsem ho chtěla fakt rafnout, ale nesměla jsem, pak bylo už vše v pořádku, dokud nevzal pytel do ruky. Nevšimla jsem si, že platil, tak jsem vylítla, mé zboží odnášet nebude. Když mi řekl, že opravdu platil a panička mne uklidnila, že už je to jeho, stejně jsem pro jistotu cestou ke vrátkům huhlala, protože se mi smál. Já myslím, že jsem mu strach trochu nahnala.

Všude na venkově je jeden velký problém. Najít dav lidí. Kolikrát projdem Chocerady a nepotkáme živáčka. Protože dav je pro výcvik důležitý, vyrazily jsme s paničkou ho hledat. Měly jsme štěstí. Skupina dětí z mateřské školky, pak na úzkém chodníku skupina lidí s kočárkem a po silnici svištěli cyklisti. Vše proběhlo v pořádku, pokračovaly jsme dál v části Chocerad, kde jsem ještě nebyla. Nejradši bych si to prolítala na volno, ale povel k noze mne vrátil do reality. Blížily jsme se k jednomu zarostlému plotu, kde cosi sípalo. Byl tam německý ovčák. Sípal a kníkal nadšením, že mne vidí. Já se však zarazila, tak tlustého psa jsem ještě neviděla. I panička se zastavila, aby s ním hodila řeč a politovala ho. Měl z nás děsnou radost, tak jsem ho opatrně očuchala, jestli je to fakt pes. Snažil se vyskočit na plůtek, ale jen zasípal a padl na zadek. Najednou tu byla další dávka cyklistů a my musely uhnout, udělaly jsme první krok, když tu náhle na mne něco šáhlo. Lekla jsem se, uskočila a málem cyklisty smetla. Naštěstí mne dělily asi 2 cm od katastrofy. Koukla jsem zpět a z plotu čouhala packa toho obézy. Hned jsem jí chtěla rafnout, jenže panička řekla klídek, co blbneš, tak jsem mu jí jen očuchala.  Dozvěděla jsem se, že i strejda Morgan měl podobný zážitek, když konal potřebu u jednoho plotu a taky na něj sáhla bílá chlupatá ruka psí. Prý vyletěl úplně stejně. Patřila ale jedné sexy psici, takže hned navázal přátelství. Mne už obéza taky nedostane, docela se na něj těším. Asi by byl fajn, kdyby se mohl hýbat.

Panička si při házení aportů natáhla mezižeberní sval, tak mi hází jen po dvoře, nebo páníček v lese. Prý už se to hojí, už na tom může spát a sedět na židli taky může. Nyní to prý svědí. Já nevím, vy lidi nic nevydržíte.

Stejně nejlepší prochajdy jsou kolem cachtacího potoka, hledání klacků dál v lese, pro páníčka.  Ve zdejším lese se pořád něco propadá a sesouvá. Jdeme takhle hlouběji do lesa, kde byl takový jeden sesuv. Z toho trčely jakési porcelánové střepy. Já musela k noze a páníček ty ostré věci vytáhl ze země, abych se nezranila. Nebo někdo jiný. Panička proklela případného bordeláře, ale střepy nebyly jen tak nějaké střepy. Páníčci totiž neustále podobné a jiné odpadky z lesa odnášejí, tak panička vytáhla tašku, aby je tam mohl páníček dát.

Jenže, když je páníček vytáhl, viděl, že mají hákový kříž. Jakákoliv historie paničku zajímá, tak se dala do zjišťování na netu. Tam se dozvěděla, jak právě tyto talíře používala Říšská pracovní služba, lidově řečeno LOPAŤÁCI. Na těch třech střepech vyrostl strom, posléze umřel a shnilý pařez vydal svědectví věků. Tento spotřební porcelán vyráběla firma Rosenthal.

Když se může někde hrábnout jsem tu také já. Tak jsem přiložila packu k dílu a pod nánosem hlíny dost hluboko, něco bílého vyčouhlo. A vy se tak můžete podívat na další kus místní historie.

Láhev od limonády je docela rarita. Vidíte ta písmena? MS v C. Místní sodovkárna Chocerady. Budova stojí dodnes, najdete jí po pravé straně silnice výjezdu z Chocerad, směr Vestec. Sodovky ani limošky se tam už celá desetiletí nedělají.

Budu archeolog, panička si všimla, že co země ukrývá, neukryje před mým nosem. Minulé pondělí jsem v lese zahrabala vedle cesty a našla zakopanou igelitku s kusem autíčka. Cestou domů jsme to odnesly s paničkou do kontejneru na plasty. Byla jsem pochválená, jak vyjímečný mám čich. Časem může panička zahodit detektor, budu lepší. Najdu i nekovové věci, to detektor neumí. Horší je, že trénovat doma mám zakázané.

Jeden den se za plotem začalo vlnit obilí, číhala jsem u plotu, kdo asi vyleze. Ten pach mi byl povědomý, ale nikdy nebyl tak silný. Najednou vyšly tři srny. Spustila jsem řev, aby věděly, že tady bydlím já, ale vůbec je to nerozhodilo. Lehly si z druhé strany tarasu pod stín stromů a asi se chladily. Dozvěděla jsem se, že strejda Morgan s nima vycházel dobře a že to chce klídek. Tak jo, nechám je být. I soused se divil, když jsme šli druhý den z procházky, proč jde srna před námi a co tu vlastně dělají? Tak jsem podědila kosy a srny. S kosama vycházím výborně, klidně je nechám chodit i po kotci. Stejně, jako Morgan ale nesnáším hrdličky.

Jsem vítací pes a nejvíc vítám páníčka. V sobotu vyšel z pokoje, aby se se mnou pomazlil a já dostala tak šílenou radost, že jsem uvízla packou na jeho mužství. Ještě, že nemáme sousedy, páníček zavýskal a serval ze sebe kraťasy. To vše na provozovně. Naštěstí nic nechybělo, jen velký, rudý drápanec potvrdil, že jsem se trefila naprosto neomylně. Panička se mohla potrhat smíchy a pravila, jak dnes se dá vše dodat umělé, kdyby něco upadlo a já mohla mít netradiční aportíček.  Příště ale budu dávat pozor, slibuju. Foto úrazu z pochopitelných důvodů nedáváme.

Jedno mazlíkovské tu ale pro vás mám, jsem na něm s naší Petrou.

Jeden den přijelo poštovní auto a paní pošťačka vytáhla z něho něco zeleného. Druhá se hned ptala, jestli k tomu máme dítě. Dozvěděla se, že máme, ale chlupaté, mne. Je to totiž bazének pro mne. Hned se mi zalíbil a dokážu v něm pěkně řádit, jen paničky foťák nestíhá mou rychlost. Od té doby, co mám bazének se sice nějak zkazilo počasí, ale to nám psům nevadí.

Taky už vím, co to je silniční lišej. Hnala jsem za míčkem, chytla a pěkně si odřela bradu a okolí. Vůbec mi to nevadilo, kvůli aportu jsem schopná se i přizabít. Už jsem zahojená.

V místní psí ulici na mne vylítl raslík.  Vrátka dokořán. Byla jsem v pohodě, čuchli jsme k sobě a byli kámoši, ale taky by mohl jít okolo někdo horší, než já a dopadlo by to asi jinak. Druhý den byla vrátka opět otevřená a panička pravila, že tohle nechápe.

Jedno pondělí přinesla pošťačka takový malý balíček, ze kterého měla panička moc radost. Knížka autorky Zlatky Bednářové Já, Sany.

  Prý je to taky příbuzný a je fakt, že na jedné fotce jsme si hodně podobní. Panička se tak začetla, že jsem měla co dělat, aby se mi vrátila do reality. Prý už dlouho nečetla knížku psanou srdcem. Teda diktoval to Sany osobně, holt jsme linie autorská.

Tak, to je pro dnešek všechno, potřebuju se prolítnout s aportem.

Vaše Holly

P.S. Stejně, jako Morgýšek, jsem začala dostávat fitmin maxi maitenance a teda jazyk mám, až za ušima. Panička prý už nemá na velkoobchod Salač nervy, jestli zboží bude, nebude......, jéééé, až si to tu přečtou.............. Zatím pro pac je i sportmix, už zase po dlouhé době dorazil.