Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Prošel jsem časem do roku 1945

Prý rostou houby, tak jsem manželku nechal v psím salonu, abych měl kapku osobní svobody a šel se podívat do místního lesa, o kterém jsem hodně četl, ale nikdy jsem v něm nebyl. Dostal jsem od paní Evy pokyny kudy tudy a vyrazil. Aby mne nikdo nerušil, nechal jsem mobil manželce, protože jinak bych spíš telefonoval, než hledal houby, znáte to, jak to chodí, když podnikáte. Neměl jsem to však dělat. To, co jsem zažil, kdyby mi někdo vyprávěl, poklepal bych si na čelo a myslel si své. I když čtu Hačmor jedním dechem, právě zvláště tajemné příhody, měl jsem pocit, že se prostě dějí jen určitým lidem a někdy jsem i trošku záviděl. Přiznejme si, že tajemno nás láká všechny.

Vydal jsem se ulicí Dolní Lipská a zanedlouho jsem vstoupil do lesa. Přivítal mne ptačí zpěv, nikde ani noha. Už za otevřenou závorou mne nadchla první bedla. Mám rád bedlové řízky, tak skončila v košíku. Na střídačku jsem pátral po levé straně, pak po pravé, ale nic. Půjdu tedy po cestě, jak uvidím místo, které stojí za propátrání, vlezu tam. Pokračoval jsem tedy ještě asi 300 m, je tady je to krásné, když najednou slyším zvuk motoru. Uskakuju a míjí mne osobní auto. Pokračuju ještě kousek a znovu slyším, že něco jede. Tentokrát to ale bylo jiné. Jsem automechanik a motory mám " v uchu", tohle není zvuk dnešních motorů. Co to je, co se děje? To není jedno auto, ale jede jich víc. To mám pěkný pech, místo klidu, tohle.

Zvuk se najednou ztratil, což mne zmátlo. Že bych měl na stará kolena halucinace, nebo zvuk přišel odjinud? Nepřišel, už to zase slyším a blíží se to. Uskajuju do strany, musím zrovna do pěkného bahna. Nevěřím svým očím, asi nějaká válečná veteránská přehlídka. Míjí mne několik ruských džípů, staré osobní auto a slyším koňský povoz. Osádky džípů, vesměs velmi mladí kluci jsou ozbrojené a dost špinavé. Zvedl jsem ruku a přátelsky jim pokynul. Vypadalo to ale, že mne vůbec nevnímají. To už mne míjí i koňský povoz. Co to ale veze? Na vojně jsem nebyl, mám modrou, ale tohle vypadá, jak nějaké menší dělo. Koně jsou velmi hubení a zanedbaní. S pusou dokořán si rovnám myšlenky. Pak slyším za sebou divnou řeč, kousek nade mnou je několik špinavých vojáků mluvících asi maďarsky. Copak mne nevidí? Jsem od nich asi 20 m. Nevím, co se děje, ale na nějakou hru na vojáčky to nevypadá. Přesto jsem ocenil, že tihle neměli zbraně. Spíš to vypadalo, jako nějaká hlídka, která se trochu nudí. Něco jsem ucítil, někdo tu něco vaří. Nedalo mi to a popošel jsem ještě kousek. Za velkým stromem ležel voják se samopalem. Dostal jsem strach, to se přiznám, ale člověku to prostě nedá. Taky mne musí vidět, ale jsem mu buřt. Nebo mne nevidí? Kde to jsem, co se stalo? A už je tu další povoz tažený koňmi. Vezou  slepice, králíky a malé prasátko a nějaké pytle, vedle kterých stojí sud. Na voze sedí dívka, drží konev, asi s mlékem. Vůz zastavuje. Zpoza zatáčky přichází tmavovlasý mladý voják a vede koně. Předává ho dívce a ta s koněm rychle odchází. Připadá mi, že má velký strach. 

Mám jít ještě kousek? Nebo mám zkusit dohnat tu dívku a zeptat se jí, co se děje? Najednou slyším ruštinu. Ze školy si ještě trochu pamatuji, ale tohle bylo na mne moc rychlé. Hádka zřejmě o boty. Pak už padnul jen výstřel. Ježíšmarjá, u tohodle být nechci.

V tu chvíli se vše změnilo, okolo mne už nebyly velké stromy, ale jen jejich pařezy, už je to asi dlouho, co jsou z nich vývraty.

Nějak mne přešla chuť na další hledání hub a mazal jsem zpátky z lesa, i tak jsem byl určitě dlouho pryč. Po cestě jsem už nikoho dalšího nepotkal. Docela spocený jsem dorazil zpět. Náš Terry už byl upravený a obě dámy se divily, proč jsem tak brzy zpět. Neuplynulo ani půl hodiny. Můj zpitomělý výraz byl asi jasný. Paní Eva se zeptala, co jsem prožil, a ať to koukám vyklopit a nic si nenechávám pro sebe. A nejlepší prý to bude, když si sednu k pc a hned to sepíšu. Vůbec nebyla překvapená, tak ještě v šoku, jsem to sepsal. Připadám si, jak šílenec.

Tonda

Já jen dodám, že zvuk jedoucího auta nás už kolikrát také zmátl. Odkud se to nese, když pak nic nejede? Jak už tu v několika článcích byla zmínka, sovětská armáda tu skutečně byla ještě několik měsíců po válce. A překvapená páně Tondovým vyprávěním jsem byla:-). Dokonce jsem se odpoledne vydala do těch míst s Holly na obhlídku, ale nic se nedělo. Škoda. Nebo ne?

Vím, že podobných příhod zažilo hodně lidí po celém světě, ale pokud někdo z vás má obdobnou zkušenost, napište na na náš mail, rádi váš příběh zveřejníme. hacmor@seznam.cz

 Eva Hačmor

Dodatek.

Nedalo mi to a šly jsme s Holly na průzkum již mnohokrát prozkoumaného místa. Vzala jsem detektor a přepla na železo. U jednoho stromu ležela v zemi obruč ze sudu. Je to náhoda, nebo se jedná o onen sud?

Článek jsem doplnila fotografiemi přímo z kýženého místa. Je zajímavé, že Holly se tam chovala dost podivně, což jindy nedělá.