Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Tajemství se začíná odhalovat

Dlouho jsem váhala, kam tento článek zařadit. Do této rubriky, nebo do Hollyiny, případně do rubriky o detektoringu. Protože vše souvisí s místním tajemnem,nakonec zvítězila tato rubrika, propojení bude  patřičnými odkazy, stačí jen kliknout na dané slůvko. A bude to hodně zajímavé čtení.

Po orbě na sousedních pozemcích s Lesem psích duší  a tajemnýma Lurdama, / místní název pro velmi tajemné místo/,jsem pátrala po nějakém plochém kameni. Najednou jsem však nevěřila vlastním očím. To černé přece není kámen. O kus dál další a hele, támhle je taky kus. Celá roztřesená jsem kousky posbírala a přivolala svého muže. Ten pravil, že to jsou kusy nějakého eternitu, ať to zahodím. Muži jsou hned hotoví. Nezahodila jsem, ale začala fotit, i když se mi ruce třásly.

Ležely přede mnou střepy, hodně staré a tak jsem vytáhla sáček a vzala je domů. Chtěla jsem vědět, co jsem našla. Fotografie jsem rozeslala několika muzeím a číhala na odpovědi. Je zajímavé, že až asi čtvrtý pokus byl úspěšný. Archeolog mne odkázal na kolegyni z Muzea Podblanicka a konstatoval, že se jedná o střepy z vrcholného středověku. Úplně ve mně hrklo. Mé pátrání po zmizelém hradu by mohlo mít pěknou indicii.

        Paní archeoložka si se mnou domluvila schůzku a jednu středu jsme vyrazily společně i s Holly na danou lokalitu.  Sama jsem už předtím na dané místo nešla, abych nepoškodila náleziště. Ctím práci druhých a vím, jak je lepší a i zajímavější, počkat na odborníka.

         Pak už jsem jen byla znovu překvapená. Střepů bylo víc a i z doby ještě starší. Kdysi mi jedna místní paní líčila, jak jako malé děti občas našly kusy černé keramiky, ale nedoufala jsem, že je budu držet ve své ruce. Je to zvlášťní pocit, moci se dotknout tak starých věcí. Kdo je asi používal, jaký měl osud? Byl to sám rytíř Jan Zúl?

Jednoho dne jsme se s Holly vydaly hledat na pole, než bude zaseto. Dlouho nebylo nic, až najednou vidím, jak Holly označila místo. Nějak se mi už tomu ani nechtělo věřit. Celou dobu totiž detektor nacházel jen běžné bordýlky civilizace, což obnáší různá pozlátka, zátky a jiné. Bylo vedro už jsem se těšila do stínu do Lesa psích duší. Myslím, že i Holly. Pomalu jsem došla k ní a mávla detíkem. Signál teda nic moc, ale barva. To mi tak scházelo, kopat hlouběji. Psa však nesmíte zklamat, tak hurá do toho. Po nějakých  18 cm sice signál zesílil, ale hlína se mi sesouvala stále zpět a psí packa, ukazující správný směr, též překážela. Čím se jamka prohlubovala, Holly mi tam začala s nadšením ještě házet míček. Nemůže prostě vidět hlubší díru:-). Byla tedy ke své nelibosti odložena o kousek dál a já opatrně pokračovala s tím, jestli to bude zátka nebo jiný poklad:-), prokleju toho dotyčného, co to odhodil, do třetího kolena:-)

           Detík vydal tón, který značil, že už jsem velmi blízko. Opatrně jsem vyndala hlínu a koukám, že mám nějaký olověný kousek.

Očistila jsem ho velmi opatrně a vidím ornament. Hned mi to spravilo náladu. Doma nafoceno a fotka hned putovala opět k paní archeoložce. Pěkný kousek středověké nádobky. Škoda, že to nebyla středověká kasička:-), ale tolik štěstí najednou..............Odpověď přišla za pár dní, z malého fragmentu jde těžko zjistit, co to bylo, ale časově nám to opět hraje do času našeho rytíře.

Když mi dal na podzim soused  pro Les psích duší přebytky své okrasné trávy, kladl mi na srdce, abych udělala hlubší díru na vsazení. Vzala jsem ruční vozík, naložila trávu, vodu a rýč a pořádně se zapotila, než jsem to na kopec vyvezla:-). První díra zajímavá nebyla, ale druhá, kterou jsem hloubila s poslednimi zbytky sil, začala zajímat Holly. Míček, který mi do obou děr neustále přistával:-), odložila a vrazila packy do díry. Jasný signál, jak tam je něco, co stojí za podívání. Opatrně jsem rýčem ještě rýpla, vyndala igelitový sáček, zaklekla a rukou jsem hmatala, co nasáhnu. V hrsti jsem měla kus kachle z kamen.

Holly byla spokojená a loupla do díry míček. Sáček s nálezem jsem dala do kapsy, doma umyji, nafotím, pošlu. Odpověď mne ani nepřekvapila, opět jsme v té zajímavé době. Zase střípeček důkazů. A určitě nebude poslední, na to dám krk.

Ještě se vrátím víc v čase, nějakých 2000 let, kdy tento kopec byl údajně posvátným místem Keltů. Mezi vánočními svátky jsme byli s kolegou hledat. Volno si užívám činností, na kterou mám tak málo času, přežírat se, mne nebaví. Les si pro mne připravil několik dárků, jeden byl i vtipný, dioptrické brýle, ležely tam chudinky už dlouho. Další byl velmi zajímavý, ale chystám článek o jiné době, tak se nechce chvíli napínat. Signál detektoru sice pravil, že tentokrát je to železo a hluboko, ale něco mi říkalo, abych nebyla líná. Šutry, šutry a zase šutry. Uf, přestává mne to bavit, snad se na to vykašlu. Snad ty šutry tam někdo naskládal, aby to chudák detektorář v budoucnu neměl snadné. Ještě další šutr s už to vidím. Je to zapíchlé do země.

Opatrně zaviklám a předmět opouští bezpečí své skrýše. Co to je? Nějaký nůž? To nebude. Evidentně se to mačkalo ze strany. Další postup už znáte. Fotka, mailík a čekání na odpověď.

Ta přišla celkem rychle. Nejspíš část  keltských nůžek, na nůž to opravdu nevypadá.  Zajímavé je, že tento druh mačkání ze stran vlastně je používán dodnes. Kelti byli prostě machři. Jestlipak víte, že vynalezli například soustruh?

Tento článek je věnován p. Pacovskému, správci lesů, kterému patří díky za toleranci při našem hledání. Ví, že jsme slušní hledači, kteří lesu neškodí, naopak z něho odvážíme plno nepořádku po těch, co si přírody neumí vážit.

Autor EVA

Foto archív Hačmoru