Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Už je to tu zas, vidina muže ležícího na zemi v kaluži krve, jeho puška stojí opodál. Ten obraz pronásleduje Lefébku, jak jí tu lidé říkají, už dlouho. Když našla svého muže takhle doma ležet, sbalila si pár věcí, vzala pušku a odešla z vesnice. Bála se, že jí nikdo nebude věřit, že svého muže nezabila. Byla podle lidí čarodejnice a těm se nic neodpouští. Ani neví, proč brala pušku sebou, měla pocit, že musí. Její muž byl voják a pušku, která ho vždy chránila , když bojoval za napoleonských válek, nikdy nedal z ruky. Žádná válka zatím nebyla, potkal svojí nynější ženu a usadil se v Čechách. Jako Francouz moc lidem nerozumněl, ale zpět do Francie ho to nějak netáhlo. Za svá válečná léta si dokázal nashromáždit pěknou sumičku, takže o živobytí pro sebe a svou ženu měl postaráno.  Jednoho dne však bylo všechno jinak. Lefébka s ranečkem a puškou vyrazila hledat nový domov. Náhoda, či něco jiného jí dovedla na místo, které k ní promluvilo. Podvědomě vycítila posvátnost tohoto místa. Cítila přítomnost starých obřadů, zde prováděných. Všimla si, že tu stávala i nějaká stavba, ze které ale už skoro nic nezbylo. Sešla do údolí, do malé vesničky Chocerad.  Začala pátrat, kde složí hlavu a dozvěděla se o prázdném domku na jednom z vrcholu kopců. Prý byl součástí staré tvrze, ale nikdo ho nechce, protože se pod ním nachází brána do pekel, uzavřená velkou kamennou deskou.

Lefébka se odradit nedala. Domek, i když zpustlý, ji nebývale oslovil. Měla podobný pocit, jako v lese. Tady je její domov. Pod nánosem hlíny byla skutečně velká deska.  Už věděla, že místo v lese je Kavčí vrch, dnes "Lurdy" a cítila nějaké propojení. Asi dva roky žila docela spokojeně, lidé jí často potkávali, když spěchala na Kavčí vrch pro byliny a kameny. Pomáhala s nimi uzdravovat lidi i zvířata. Dokonce prý dokázala mizet přímo před očima. Také se šuškalo o velkém hrnci plném zlata, který měla mít někde ukrytý. Puška celý čas stála v koutě domku a nic se nedělo. Pak to přišlo, známý výjev, který se opakoval několik dní. Měla pocit, že nebožtík k ní mluví. Popadla pušku, protože už věděla, co má udělat. To bylo naposled, co lidi viděli Lefébku, jak sbíhá stráň od svého domku, přeskakuje potok a drápe se tehdy loukou do prudkého svahu. Všem bylo jasné, že opět běží na Kavčí vrch. Lefébka vyběhla skoro až na samý vrchol, tam u mladého habru, zdravého a vhodného pro tento rituál, zahrabala pušku a poručila duši svého muže stromu. Lefébka se do svého domu už nikdy nevrátila a nikdy, nikdo jí už neviděl. 

Z habru se stal mohutný a velmi starý strom, dnes polovina jeho kořenů visí ve vzduchu, sesuv skály udělal své. Strom je prasklý, ale stále při síle. V roce 2006 našel kolega detektorář malé zbytky pušky přímo u kmene stromu, zbytek je asi někde hluboko pod sesuvem. Ten rok mi paní, bydlící v ulici U křížku, líčila neobvyklý zážitek. Když dělali základy pod domek narazili na velkou kamennou desku. Chtěli jí odstranit, ale veškerá technika zklamala. Proč někdo chránil ulici pískovcovým křížem? Báli se lidé nečeho? Nemusím snad ani psát, že zbytky pušky dva znalci datovali na přelom 18. a19. století. A kdo četl Tajemství choceradských Lurd, viděl fotku fenky Rú, tak určitě nebude překvapený, že onen kámen, kde Rú stojí, je asi 1 metr od stromu. Zmizela Lefébka v časové bráně?  To se můžeme dnes pouze dohadovat.

Eva 13.12.2010    Tajemství choceradských Lurd , Jáma, aneb, jak jsme prošli časem